Cyberpunk
“The sky above the port was the color of television, tuned to a dead channel.”
William Gibson, Neuromancer, 1984
Ikonický úvod k prvnímu dílu Sprawl Trilogy od Williama Gibsona, Neuromancerovi - a tím i k první knize mého milovaného žánru, cyberpunku. Bude to vlastně takové vyznání lásky k žánru, který byl pro mne ve správnou dobu na správném místě, formoval mi některé myšlenky a postoje a i když z velké míry zazářil a vyhořel, pořád má speciální místo v mém srdci. Možná i proto, že ho dnes žijeme.
Cyberpunk jako žánr, který se odlepil od země dva roky poté, co jsem se narodil, popisuje svět, který je ostře vyhraněný a polární. Obří korporace mají veškerou moc, kapitalismus na steroidech dávno unesl veškerou společnost, lidé se dělí na ty, kteří “mají” a ty, kteří “nemají”, na vítěze a poražené. Dystopické prvky jsou ale často stavěné do kontrastu - jak i ti nejmocnější můžou padnout, jak v souboji velmocí (korporátních, samozřejmě) vrhajících dlouhé stíny je prostor pro ty, kteří jsou drzí, subverzivní, a zkrátka a dobře “proti”. Ten punk není v názvu žánru zbůhdarma, často se drží za ruku s kamarádkou anarchií a dohromady staví naději, že změna je možná. Pro mě v devadesátých letech to bylo něco provokativního, edgy, kontrakulturního a tak nekonečně lákavého. Ať už v podobě knížek nebo třeba Shadowrunu, jako shodou okolností jedno z mála prvních přeložených zahraničních RPG po revoluci u nás.
Co je ale zajímavé je, jak byl cyberpunk vlastně hrozně úzce ohraničený - časově, i autory. Gibson, Sterling, Stephenson, Stross, Doctorow… později některé kusy od Bacigalupiho, Effinger… určitě jsem na někoho zapomněl (dobře, J. W. Procházku zmíním už jen pro dodnes živou vzpomínku na to, jak se po síti prohání T602 s Azorem, Astou a Rexem - bizarní, vtipné, ale hodně niche), ale o moc víc těch autorů nebylo.
A vlastně mě baví občas sledovat tyhle autory, když s nimi vyjde nějaký rozhovor a jejich pohledy na žánr nebo na svět. Gibson, který přemítá nad tím, jak jeho konzervativní čtenáři dokázali minout “jaké názory vlastně zastává”, i když si byl jistý, že úplně subtle nikdy nebyl. Charlie Stross, který tvrdí, že cyberpunk zabilo právě to, že v té dystopické budoucnosti, kterou popisoval zrovna žijeme - a že to možná není nejlepší zpráva. A Bruce Sterling s ním nesouhlasí v příčině, i když s pohřbíváním žánru byl snad dokonce první - rok po Neuromancerovi si pospíšil s tvrzením, že “cyberpunk is dead”.
Pro mě ale cyberpunk není mrtvý a těší mě vždycky, když vidím jak dokáže přežívat a z nečekaných koutů vyrazit zase ven. Remake anime Ghost in the shell, fantastický úspěch Cyberpunku 2077 jako počítačové hry podle hodně hodně starého papírového RPG (ostatně, zápletka kolem toho, že je třeba vyhodit megakorporace do vzduchu, protože je třeba jim poslat memo, kterému porozumí… úplně závan raného cyberpunku ve vzduchu), Netflixoví Netrunners jako další variace… Ostatně, když to trochu napnu, tak ozvěny té rané 80s a 90s kultury, které jsou vidět třeba i v X-Men 97 mají něco z ducha té doby. Možná to dává zapravdu Gibsonovi, který tvrdí, že cyberpunk byl prostě kooptován mainstreamem, ale já možná chci doufat a věřit, to tak není. Že je to možná ozvěna doby, která dala vzniknout hackerské subkultuře, jejímu Hacker’s Manifesto od Mentora, ale že v té ozvěně je možné slyšet něco dodnes. O technologiích, které můžou osvobozovat i zotročovat, o moci korporací, o prodeji vlastní duše, o tom, jak může vypadat marný boj proti systému a že ne vždycky záleží na tom, jestli a jaká je šance na výhru.
A vím, že s tím občas dokážu být otravný, když doporučuju tyhle žánrové knížky lidem kolem sebe, ale cyberpunk je pro mě nejen nostalgie, ale zároveň něco, k čemu kdykoliv se vrátím, tak mi to dává i víc než jen pěknou vzpomínku.