Facebook Exit
Facebook Exit
Jsem přesvědčený, že Facebook jako platforma není dobrá pro nikoho individuálně, ani pro společnost jako takovou - a rozhodně ne pro mně.
Zároveň, přes několik pokusů, které selhaly více či méně rozpačitě a trapně, jsem nikdy nedokázal dotáhnout exit z Facebooku do konce. Což je pro mne dlouhodobě zdrojem frustrace, protože zažívám v tomto kontextu silnou kognitivní disonanci, kdy vím, co pro mě není dobré a proč, vím, co nechci dělat, vím, co bych měl dělat místo toho - a zároveň to nedokážu. Je to kombinace všech těch závislostních technik, které jeho tvůrci používají, ať už je to dynamicky se objevující obsah, aby co nejvíc poutal pozornost (a nejlépe rovnou polarizoval a vyvolával falešně silné emoce), koncept lajkování jako posilující zpětnovazební smyčka odměny (nebo trestu, když se odměna nedostaví), ale i praktické hodnoty Facebooku. Pořád je to jediná hra ve městě, pokud jde o informace o larpech, o sociálních aktivitách jako večírky a výlety, a o dalších praktických aspektech organizace života ve fyzickém světě. Ale přínos těch pozitiv je tragicky špatný a platíme za to pozorností, schopností vnímat delší formáty textu, kvalitou spánku a hlavně časem, který je konečným neobnovitelným zdrojem. A v patologičtějších formách úzkostmi, pokřiveným obrazem světa a své hodnoty v něm, a když už nic jiného, tak alespoň den po dni rostoucí polarizací na úrovni společnosti.
Zkusil jsem za ty roky, kdy mi tohle hryže v hlavě leccos. Cold turkey přístup, kdy jsem dokázal celý měsíc se na FB nepřihlásit (a pak stačilo jednou nahlédnout kvůli nějaké události a bylo to v loji), oddělení Messengeru a Facebooku (to vlastně fungovalo docela dobře, než člověk narazí v diskuzích a skupinových chatech na vábničku “podívej co píše XY tady…!”), vnitřní složitá pravidla jako “budu číst, ale nebudu psát”, “budu maximálně odpovídat, nebudu nic iniciovat sám” atd. Střídavé úspěchy byly vždy vykoupeny fakt velkou mírou diskomfortu a pocit zklamání sama ze sebe, když se je opět nepodařilo udržet se vracel jako starý nevítaný známý.
Takže další pokus? Jestliže proč zůstávám polapený v síti Facebooku jsou lidí, jedna z možných cest, kterou zkouším je postupné odstraňování lidí z kategorie “Friends” (ta sémantika je vážně chytrá, jak nepříjemné je říct “zbavím se přítele”, i když jde o známého at best nebo člověka, kterého jsem viděl naposledy před deseti lety), snaha psát málo a průběžně mazat, ideálně v poměru “na jeden napsaný příspěvek dva staré smazat” - a hledat substituci. Třeba tento prostor, blog, jako náhražkovou drogu za chuť “napíšu něco chytrého bez čeho se svět neobejde”, ale alespoň v delší podobě, na platformě, kterou vyvíjí jeden konkrétní člověk jako zase SVŮJ vzdor vůči enshittifikaci Internetu v etické a idealistické podobě. Nebo čtení knih.
A s přiznanou slušnou pravděpodobností, že to zase nevyjde, ale stojí za to to zkoušet. I když to znamená, že jak budu dávat vědět, že jsem něco napsal? Ano, na Facebooku. Ta ironie mi neuniká. Ale je to nejlepší co umím dělat právě teď.